Autorem odborného článku je Dag Jeger, externí redaktor NETGURU

Motto: „Certifikát: průkaz, osvědčení, potvrzení, ověření správnosti“, Jiří Linhart a kol.: Slovník cizích slov pro nové století, Dialog 2007.

Říkával můj otec, když jsem jeho vzdělávacím snahám oponoval argumentací, že není podstatné mít vzdělání, nýbrž umět. Uváděl mnohé příklady založené na jeho vlastních zkušenostech a dnes, po padesáti letech musím uznat, že měl pravdu. Není podstatné umět, je především důležité vlastnit příslušný certifikát, diplom, osvědčení, pověření nebo potvrzení. Platilo to za mého otce, platilo za mne, platí i teď. Vzdělání získané ve školském zařízení akreditovaném v souladu s předpisy Evropské unie o třífázovém vzdělávacím systému Ministerstvem školství České republiky není celkem podstatné.

Jeden známý mi nedávno věnoval nebo půjčil, musím se ho zeptat, skvělou knihu. Jmenuje se Rakovnické paměti 19. století. Obsahuje tři autentické kroniky, které zachycují dění v Rakovníku mezi léty 1800 a 1900. Dovolím si trochu citovat z kapitoly věnované certifikacím, pardon, cechům.

„Dne 10. června 1851 podal mistr ševcovský Hynek Bretšnejdr stížnosť protokolární u městské rady, že roku 1850 žádal u podkrajského úřadu o udělení mistrovství: ‚Následkem téhož bylo cechu ševcovskému poukázáno, abych byl ke zkoušce mistrovské připuštěn. Starší Marcel Gotšalk nechal zavolati mistry, načež jsem zaplatil 1. zl. 10 kr., které hned propili. Kus mistrovský mně uložen nebyl a řeklo se mně, že se hned na první klepání neotevře. V osmi dnech obeslal starší mistry i mne, za čež jsem opět zaplatil 1 zl. 10 kr. Třetí den mně uložili zhotoviti pár střevíců a za prohlídnutí jsem zase zaplatil 1 zl. 12 kr. a na místo uctění 1 zl. 10 kr. na pivo. Za prohlídnutí mistrovského kusu při kvartále u přítomnosti inspektora opět 1 zl. 10 kr. a prý dle artikulů cechovních 31 zl. 10 kr. za mistrovství.‘ ... Pracoval-li kdo řemeslně doby té, nemaje k tomu úředního povolení a nebyl obcí přijat, zabavila jemu městská rada náčiní.“

Někdy mám pocit, že dnešní systém certifikací není o ničem jiném. Výrobci vytvářejí komplikované certifikační systémy, v nichž se kromě certifikovaných školicích center a certifikovaných certifikačních autorit běžný člověk není schopen vyznat ani náhodou. Ačkoli je to tak jednoduché. K získání certifikátu asociovaného certifikovaného specialisty certifikovaného partnera není přece třeba nic jiného než absolvovat testy ABC 1234, CDE 3456, UTV-1423 a PQZ 715 nebo UPP 412 doplněný testem TRV-65-ANU, pokud ovšem certifikant již neabsolvoval testy LLK-12-8524 a PICU-567, neboť pak dostačuje projít certifikační testy UUU-11, MLRS-6-221 a HOU-212 ovšem za předpokladu, že není držitelem certifikace  PPUP-a nebo PPUP-b. Každý test stojí peníze, za každý certifikační kurs, který, jak s oblibou píší autorizované školicí organizace na svých webech, „výrazně zvyšuje pravděpodobnost absolvování certifikačního testu“, aspirant se samozřejmě může všechno naučit sám, se platí nemalé peníze. Za každý test jakbysmet. Zaměstnává-li firma dostatečný počet certifikovaných specialistů, může se stát autorizovaným nebo certifikovaným zlatým, stříbrným, bronzovým nebo bramborovým partnerem, což jí otevírá dveře do klubu certifikovaných vyvolených, opravňuje uvádět svoje výsostné postavení na svých webových stránkách a případně se účastnit výběrových řízení, v nichž výrobce hodlá uplatnit výsledky své práce. Certifikace mají obvykle omezenou platnost, samozřejmě se technologie a někdy i výrobky vyvíjejí a je nezbytné, aby certifikovaní specialisté za jejich vývoj rovněž zaplatili.  Uvedený proces se nazývá recertifikace a opakuje se obvykle jednou za několik let. Mezitím se většinou změní názvy i obsah jednotlivých vzdělávacích modulů, což výrazně komplikuje nejenom orientaci v certifikačních schématech, ale i vlastní proces přípravy a recertifikace. To je koloběh života, jak kdysi napsali Šimek s Grossmannem.

Leč vážně. Máte dojem, že napsané je nadsázka? Bezesporu je. Tedy s výjimkou citátu. Ale dobře vybrat, rozvrhnout, zorganizovat a realizovat firemní vzdělávání, získat a udržovat si pouze potřebné specialisty a přitom extrémně finančně nezatížit firmu věru není jednoduchá záležitost.